Když se ke mě donesla zpráva o tom, že ČOV nechal napsat novou verzi naší hymny, která by měla být sebevědomnější, delší, snad i bojovnější, pomyslela jsem si své na téma tohoto speciálního kontextu užití hymny sportovci. Státní hymna jako atribut sportovního aktu a odtud plynoucí poptávka na její podobu. Ten problém je samozřejmě hlubší, nedá se takto zjednodušit. Čí je to chyba, že státní hymnu mimo sportoviště skoro neslyšet? Proč by tedy zrovna sportovci, kteří ji asi nejvíc hrají, by neměli mít nějaké představy o jejím oficiálním provedení? Dají se takové požadavky vůbec klást, copak není stávající verze dost dobrá?

V každém případě, sportovci financovali nejen kompozici nové úpravy, ale i její provedení. Stálo to dost peněz – no jo, tolik to prostě stojí, dokonce mi to připadlo dost levné na to, jak velká produkce to byla.

Pak jsem zaznamenala reakce na novou instrumentaci: prý se nelíbí většině. Jakýsi sportovec snad měl dokonce při poslechu pocit, jako by se to hrálo pozpátku, jiný si prý stěžoval, že to zní neorganizovaně, jako kdyby jeden nevěděl co hraje ten druhý. Další, že prý by nevěděl, kdy co má zpívat. Náš pan ministr kultury se vyjádřil, že prý jde o kýč.

Novou verzi jsem si poslechla, a nemůžu si pomoct, je to k nevíře, ale sportovci dostali přesně to, co požadovali a přitom je to pořád naše hymna, není to jen její citát. Když jsem to poslouchala, cítila jsem, že jsem hrdá na to, že se můžu ke kultuře, která dala vzniknout tomuto konkrétnímu kousku hudby, hlásit. Nevím, možná existuje nějaký skladatel, který by to takto složil jenom jako, neupřímně, to by ovšem musel být neuvěřitelný cynik. Panu Bokovi ale jeho hudbu věřím zcela, věřím, že takto naši vlast cítí, a považuji jej za obdarovaného, že uměl svůj názor do této miniatury symbolu vtělit. Nejen to, mám pocit, že jeho řeči rozumím a naši vlast vnímám podobně a chtěla bych ji takto vidět i v realitě: především krásnou, ve které všechna dramata a komplikace vedou ke katarzím, které nás posilují. Kde koneckonců i ty komplikace jsou v podstatě krásné. Ta monumentálnost je ohromující, nikoliv ale jako nějaká obrovská zkamenělina, naopak, je to velmi živoucí, a tom právě vznešené. No, přesně podle mého gusta, takhle by měla hymna znít.

Sportovci chtěli vyvolat debatu – to se jim asi podařilo, ale připadá mi, že vyznění téhle diskuze bude úplně jiné. Držím panu Bokovi palce, aby to ustál. Dokud skládal církevní nebo filmovou hudbu, asi mohl skrze ohlasy publika být spokojen sám ze sebou. Teď to bude jiné – kritika bude masivní a ubohá. Protože už asi nejsme národem muzikantů, 600000 za takový počin nám připadne jako luxus, protože cokoliv kromě dominanty a subdominanty nám k tónině přijde jako hodně mimo, protože na věci se nesahá. Vlast za vitrínou.

Já osobně sportovcům děkuji – jejich kontext úplně nežiju, a tak třeba ne úplně rozumím jejich pohnutkám pro tuto investici. Ale investovali podle mě úplně skvěle. Dostali přesně to, co požadovali, nicméně možná, že oni sami to neocení. Podpořili to, co všichni potřebujeme.

Především ale děkuji panu Milošovi Bokovi, za jeho odvahu, upřímnost, čistotu a vlastenectví. Dokázal, že i tradiční symboly lze brát do ruky, že jejich podstatu lze tvořivě žít, nejen udržovat. A že se to tak dá dělat s inspirující pokorou a úctou.