Nuance každého zvuku jsou vázany na konkrétní nástroj, a s každou další minutou, hodinou a dnem hraní člověk s tím dřevem stále víc a víc srůstá a učí se mu porozumět. Takže nastal čas na to, pořídit si vlastní nástroj, se kterým bude možnost vytvořit tuhle zvláštní symbiózu lákavá.

V dnešní době přebytků může být překvapující, že výběr violoncella není pouze finanční potíž. Nemluvím o čínské produkci nebo o školních nástrojích, těch je dost i dnes, ale ve většině jde v lepším případě o hezky barevné kousky snad dřeva, ze kterých vyloudit cokoliv hezkého dost dobře nejde. A srůst s nimi – to by bylo jak z hororu Moucha, taky nic hezkého. Staré české “fabriky” Schoenbach jsou něco jiného, dá se mezi nimi občas najít i dobrý nástroj. Jenže, nejsou skoro k mání.

Výběr nástroje, se kterým by se dalo žít, obnáší spoustu energie a času.  A taky to něco stojí… Dobrá cella, na která se ještě nemusíte zaručit nemovitostí, na trhu nejsou, to je můj závěr, a zjištění to bylo velmi frustrující. Nebylo překvapivé, že inzerenti v občanské inzerci mlží, nebo nabízí “velmi hezké cello s dobrým zvukem” což je totéž jako “prodám cello”. Překvapivé pro mě bylo, že i u firmy, kde bych očekávala odbornou znalost, mi nabídli “koncertní” cello, ze kterého se podle posudku jiného houslaře vyklubala přelakovaná fabrika. Na posudek šel, protože mi přišlo divné, že tak drahý nástroj tak špatně zní a chtěla jsem vědět, zda je šance, že se rozehraje, že se něco zlepší seřízením. I když jakýsi potenciál v něm možná i byl, ale jen někde, schovaný mezi surovým skřípotem okolních tónů. Koncertní cello s vlkem na prázdném déčku – hmm.

Nemám nic zásadního proti fabrikám, určitě i mezi nimi se dá občas najít něco lepšího s šancí na rozehrání. Jenže tyhle nové fabriky mají svůj ceník, abstrahovaný od konkrétního nástroje, zkrátka, tyhle nové tovární nástroje nemají svoji individualitu, a kdo by chtěl srůstat se sériovým číslem s nejistou budoucností. Rozehrát úplně nový nástroj není úplná maličkost, dřevo si ty tóny pamatuje, nová cella jsou bez paměti.

Ale stalo se, a našla jsem Violoncello. Cello bumbrlík, s výraznou osobností a krásným rezonujícím zvukem. Buclaté, asi 100 roků staré, x-krát opravované, se šrámy z bůhví které války, s nahranými hodinami bůhví kolika lidí, a s vinětou hlásající, že jde o Guarneri ze začátku osmáctého století.

Reakce mistra houslaře, který mi cello prohlížel byla – mě se tyhle bachraté cella nelíbí, a pak pobavené – Guarneri, ani omylem. Chválabohu, na to by ani ta nemovitost nestačila. Ale cena souhlasila, stav přiměřený, a hlavně pro mě – srůstání s tímhle cellem mě hned tak neomrzí, protože každý povedený zvuk, který spolu vyluzujeme, je prostě… úžasný.

Měla bych radu: při výběru nástroje dejte na intuici, nástroj si vybíráte vy, je to osobní. Vyzkoušejte si i nástroje, na které Vaše peněženka stačit nebude – abyste poznali rozdíl. Když to někde nezní, může to být i ve vás, ale nemusí. A nevěřte bezmezně tomu, kdo vám nástroj prodává – nechte si nástroj posoudit nezávislým mistrem, kterému věříte. A nechte si i posoudit nástroj, který vám hraje a sedne, protože je to věda.