Zamilovala jsem se do cella. Z houslí jsem už vyrostla, připadají mi titerné, žádné místo pro prsty, moc málo dřeva, málo člověka. Basa zase byla, ač svého času nejlepší přítelkyně, fyzicky hodně náročná. Zahrát na basu interval větší než dvě okrávy, to už chce vyloženě pracovat. Zahrát na ni hezký kultivovaný tón sice jde, a je to vážně zvláštně krásný tón, ale kultura basového tónu je jiná, příliš hezké tóny zahrané na ni působí až nepatřičně, uměle, nejsou z tohoto světa.

Objevem cella jsem získala skutečně sladké, věrné, vděčné dřevo, na které hrát není fyzická dřina, dřevo té správné velikosti, aby si jej mohl člověk přivinout a pomazlit se. Stisk struny nebolí, narozdíl od basy z rukou neteče krev z otevřených puchýřů ani po hodinách cvičení. Má ten krásně správný rozsah – dole nádherně bručí, nahoře možná trochu kvičí, zato ve středních polohách zpívá.

Vibráto je sice výrazem osobnosti hráče, ale cello fandí hlubokému, významnému a dospělému chvění. Neromantizovat vibrátem na celle snad ani nejde, každé notě lze dát obsah celého románu.

A té literatury! Na basu jsem několik let studovala první větu (Preludium)  Bachovy 1. cellové suity. Říkám studovala, protože zahrát to v originále na basu nešlo. Bylo to cvičení fyzičky a pokročilé techniky. Ani na cello není tahle suita jednoduchá, kdo může říct – umím to? a vytasit s ní okamžitě a sebevědomě na veřejnosti? Ale hrát se dá, nejen studovat. A ta muzika, která z toho přitom občas leze je Bach (nebo kdo to vlastně napsal) – geniální, hrdý, přesný, plný kultivovaných katarzí i pádných závěrů amen. Krásné na tom je, že hrát to lze více způsoby (smyky, prstoklady), ne jak na basu, kde přicházel v úvahu prakticky jediný hratelný prstoklad. Takže hudebník může Bacha dotvořovat podle sebe, své zkušenosti, skromě a klidně i drze může Bachovi´ intepretačně přitakávat.

A Etudy pro cello, to je teprve nářez. I z toho malého výběru, který mi prošel pod rukama mě oči přecházely. Popperova Hohe Schule des Violoncellospiels – klenot. Učíte se jednu konkrétní typickou věc, současně s ní ale děláte i dobrou a efektní muziku, která nemůže nerozradostnit a jen tak mimochodem se učíte dalších milión věcí kromě té primární, která je účelem etudy. Nebo Davidoff – metodicky konzervativnější kousky, ale i v nich jsou zlomky pěkné muziky a dokonce i s doprovodem učitele. No prostě luxus.

Říkám si, proč jsem se zaslíbila konkrabasu? Proč jsem nešla rovnou ke zdroji opojení, které hráči, který pochopil krásu smyčcových nástrojů, tak štědře nabízí cello? Důvodů bylo velmi mnoho, a většina z nich ve mě. Ale možná, že jedním z těch důvodů byl, že bych se dneska možná necítila s tím kusem zpívajícího dřeva opracovaného do podoby violoncella tak krásně.