Nuance každého zvuku jsou vázany na konkrétní nástroj, a s každou další minutou, hodinou a dnem hraní člověk s tím dřevem stále víc a víc srůstá a učí se mu porozumět. Takže nastal čas na to, pořídit si vlastní nástroj, se kterým bude možnost vytvořit tuhle zvláštní symbiózu lákavá.

V dnešní době přebytků může být překvapující, že výběr violoncella není pouze finanční potíž. Nemluvím o čínské produkci nebo o školních nástrojích, těch je dost i dnes, ale ve většině jde v lepším případě o hezky barevné kousky snad dřeva, ze kterých vyloudit cokoliv hezkého dost dobře nejde. A srůst s nimi – to by bylo jak z hororu Moucha, taky nic hezkého. Staré české “fabriky” Schoenbach jsou něco jiného, dá se mezi nimi občas najít i dobrý nástroj. Jenže, nejsou skoro k mání.

Výběr nástroje, se kterým by se dalo žít, obnáší spoustu energie a času.  A taky to něco stojí… Dobrá cella, na která se ještě nemusíte zaručit nemovitostí, na trhu nejsou, to je můj závěr, a zjištění to bylo velmi frustrující. Nebylo překvapivé, že inzerenti v občanské inzerci mlží, nebo nabízí “velmi hezké cello s dobrým zvukem” což je totéž jako “prodám cello”. Překvapivé pro mě bylo, že i u firmy, kde bych očekávala odbornou znalost, mi nabídli “koncertní” cello, ze kterého se podle posudku jiného houslaře vyklubala přelakovaná fabrika. Na posudek šel, protože mi přišlo divné, že tak drahý nástroj tak špatně zní a chtěla jsem vědět, zda je šance, že se rozehraje, že se něco zlepší seřízením. I když jakýsi potenciál v něm možná i byl, ale jen někde, schovaný mezi surovým skřípotem okolních tónů. Koncertní cello s vlkem na prázdném déčku – hmm.

Nemám nic zásadního proti fabrikám, určitě i mezi nimi se dá občas najít něco lepšího s šancí na rozehrání. Jenže tyhle nové fabriky mají svůj ceník, abstrahovaný od konkrétního nástroje, zkrátka, tyhle nové tovární nástroje nemají svoji individualitu, a kdo by chtěl srůstat se sériovým číslem s nejistou budoucností. Rozehrát úplně nový nástroj není úplná maličkost, dřevo si ty tóny pamatuje, nová cella jsou bez paměti.

Ale stalo se, a našla jsem Violoncello. Cello bumbrlík, s výraznou osobností a krásným rezonujícím zvukem. Buclaté, asi 100 roků staré, x-krát opravované, se šrámy z bůhví které války, s nahranými hodinami bůhví kolika lidí, a s vinětou hlásající, že jde o Guarneri ze začátku osmáctého století.

Reakce mistra houslaře, který mi cello prohlížel byla – mě se tyhle bachraté cella nelíbí, a pak pobavené – Guarneri, ani omylem. Chválabohu, na to by ani ta nemovitost nestačila. Ale cena souhlasila, stav přiměřený, a hlavně pro mě – srůstání s tímhle cellem mě hned tak neomrzí, protože každý povedený zvuk, který spolu vyluzujeme, je prostě… úžasný.

Měla bych radu: při výběru nástroje dejte na intuici, nástroj si vybíráte vy, je to osobní. Vyzkoušejte si i nástroje, na které Vaše peněženka stačit nebude – abyste poznali rozdíl. Když to někde nezní, může to být i ve vás, ale nemusí. A nevěřte bezmezně tomu, kdo vám nástroj prodává – nechte si nástroj posoudit nezávislým mistrem, kterému věříte. A nechte si i posoudit nástroj, který vám hraje a sedne, protože je to věda.

Zamilovala jsem se do cella. Z houslí jsem už vyrostla, připadají mi titerné, žádné místo pro prsty, moc málo dřeva, málo člověka. Basa zase byla, ač svého času nejlepší přítelkyně, fyzicky hodně náročná. Zahrát na basu interval větší než dvě okrávy, to už chce vyloženě pracovat. Zahrát na ni hezký kultivovaný tón sice jde, a je to vážně zvláštně krásný tón, ale kultura basového tónu je jiná, příliš hezké tóny zahrané na ni působí až nepatřičně, uměle, nejsou z tohoto světa.

Objevem cella jsem získala skutečně sladké, věrné, vděčné dřevo, na které hrát není fyzická dřina, dřevo té správné velikosti, aby si jej mohl člověk přivinout a pomazlit se. Stisk struny nebolí, narozdíl od basy z rukou neteče krev z otevřených puchýřů ani po hodinách cvičení. Má ten krásně správný rozsah – dole nádherně bručí, nahoře možná trochu kvičí, zato ve středních polohách zpívá.

Vibráto je sice výrazem osobnosti hráče, ale cello fandí hlubokému, významnému a dospělému chvění. Neromantizovat vibrátem na celle snad ani nejde, každé notě lze dát obsah celého románu.

A té literatury! Na basu jsem několik let studovala první větu (Preludium)  Bachovy 1. cellové suity. Říkám studovala, protože zahrát to v originále na basu nešlo. Bylo to cvičení fyzičky a pokročilé techniky. Ani na cello není tahle suita jednoduchá, kdo může říct – umím to? a vytasit s ní okamžitě a sebevědomě na veřejnosti? Ale hrát se dá, nejen studovat. A ta muzika, která z toho přitom občas leze je Bach (nebo kdo to vlastně napsal) – geniální, hrdý, přesný, plný kultivovaných katarzí i pádných závěrů amen. Krásné na tom je, že hrát to lze více způsoby (smyky, prstoklady), ne jak na basu, kde přicházel v úvahu prakticky jediný hratelný prstoklad. Takže hudebník může Bacha dotvořovat podle sebe, své zkušenosti, skromě a klidně i drze může Bachovi´ intepretačně přitakávat.

A Etudy pro cello, to je teprve nářez. I z toho malého výběru, který mi prošel pod rukama mě oči přecházely. Popperova Hohe Schule des Violoncellospiels – klenot. Učíte se jednu konkrétní typickou věc, současně s ní ale děláte i dobrou a efektní muziku, která nemůže nerozradostnit a jen tak mimochodem se učíte dalších milión věcí kromě té primární, která je účelem etudy. Nebo Davidoff – metodicky konzervativnější kousky, ale i v nich jsou zlomky pěkné muziky a dokonce i s doprovodem učitele. No prostě luxus.

Říkám si, proč jsem se zaslíbila konkrabasu? Proč jsem nešla rovnou ke zdroji opojení, které hráči, který pochopil krásu smyčcových nástrojů, tak štědře nabízí cello? Důvodů bylo velmi mnoho, a většina z nich ve mě. Ale možná, že jedním z těch důvodů byl, že bych se dneska možná necítila s tím kusem zpívajícího dřeva opracovaného do podoby violoncella tak krásně.